Isamu Noguči

Isamu Noguči

Základní text

„Všechno jsou sochy,“ prohlašuje Isamu Noguči. „Jakýkoliv materiál, jakýkoliv nápad zrozený v prostoru považuji za sochu.“ Noguči věřil tomu, že úkolem sochaře je utvářet prostor, dávat mu řád a smysl, a tomu, že umění by mělo „zmizet“, jinými slovy splývat se svým okolím. Možná to bylo jeho smíšeným původem – jeho otec byl japonským básníkem, matka byla spisovatelka skotsko-amerického původu – že se na svět díval se záměrem vnímat „jednotnost“.

Odmítal se nechat zaškatulkovat a ani toho nebyl schopen, vytvářel sochy, které si ve své abstraktnosti nezadaly se sochami Henriho Moorea, ale i takové, které byly tak realistické jako sochy Leonardovy. Pracoval s každým materiálem, který se mu dostal do rukou: kamenem, kovem, dřevem, hlínou, kostí, papírem či jejich nejrůznějšími kombinacemi. Materiál vyřezával, odléval, sekal, tloukl, odštěpoval či odděloval pomocí výbušnin, dokud nedocílil výsledku, po kterém toužil.

„Tím, že se omezíte na specifický styl, se možná stanete odborníkem na daný úhel pohledu či styl vyjádření, ale já nechci být zařazen pod nějaký konkrétní styl,“ říkal. „Neustále se učím, neustále objevuji.“

Jeho pozoruhodné rozpětí projektů zahrnovalo hřiště i náměstí, nábytek i zahrady, kamenné busty i papírové lampy Akari, které jsou tak lehké a jemné, že je lze složit a uložit do obálky. Vytvořil také celou řadu dekorací pro tanečnici a choreografku Marthu Grahamovou, která ho ovlivnila v míře srovnatelné s jeho mentorem Constantinem Brancusim.

Citace

"Všechno jsou sochy."

- Isamu Noguči

Design by Isamu Noguči


Design by Isamu Noguči

Text

Noguči byl inteligentní, srozumitelný a citlivý. V průběhu 2. světové války, v temném období americké historie, dobrovolně nastoupil do přesídlovacího tábora pro japonské Američany v Arizoně – a poté nemohl získat povolení ho opustit. Po sedmi měsících byl konečně osvobozen. „Konečně jsem byl na svobodě,“ konstatoval vděčně. „Tehdy jsem se rozhodl, že již budu pouze umělcem.“

Jeho vztah se společností Herman Miller začal tím, že byl jeden z jeho návrhů použitý jako ilustrace pro článek George Nelsona s názvem „Jak vyrobit stůl“. Stal se z něj jeho slavný „konferenční stolek“, původně představený v roce 1947 a znovu uvedený do výroby v roce 1984.

Mezi jeho další významné práce patří například zahrady budovy UNESCO v Paříži, pět fontán pro budovu Nejvyššího soudu v Tokiu, či vysoký nástěnný reliéf pro tržiště Abelarda Rodrigueze v Mexico City.

Noguči zemřel v roce 1988, kdy jeho genialitou prostoupená kariéra přesahovala šedesát let. Na někoho, komu v jeho patnácti letech jeho první učitel výtvarné výchovy řekl, že „z něj nikdy sochař nebude“, za sebou zanechal pozoruhodný odkaz.

Ceny a uznání

Zlatá medaile, Americký institut umění a písma, 1977
Cena Brandeis Creative Arts, 1966
Zlatá medaile New York Architectural League, 1965
První cena (Loganova medaile), 63. výstava malby a sochařství, Umělecký institut v Chicagu, 1959
Stipendium Guggenheimova pamětního fondu, 1927